X. Pamír I
Další den vyrážíme směr Kaliakum, čeká nás první ostrý test offroudových dovedností. Cesta je celkem náročná. Po dlouhém stoupání do velkých nadmořských výšek po nezpevněné cestě vždy následuje sjezd, který je ještě o poznání horší než výjezd. Motorky zažívají peklo. Neustále řadíme mezi prvním a druhým rychlostním stupněm.
Ujet vzdálenost 300 km nám trvá celý den, protože se průměrná rychlost pohybuje okolo 40 km/h. Udržet naložené cestovní enduro na kolech nás značně vyčerpává. Energii na další den nám dodávají výhledy, které po cestě pozorujeme s otevřenou pusou. Dlouhé cesty obklopeny obrovskými horami, nikde nikdo jen občas nějaký místní řidič trénuje s osobním autem na Rally Dakar. V tomto duchu je celá Pamír Highway.
Velkým zážitkem jsou místní lázně Bibi Fatima. Jedná se o horké prameny, které vytékají ze skály do bazénku, který je v této skále vytesán. Vstupné stojí v přepočtu 10 kč a člověk zde může být, jak dlouho chce. Teplota vody se pohybuje okolo 42–45°C. Po 10 minutách relaxace opouštíme lázně zcela vyčerpaní.
Snažíme se pořídit pár zajímavých fotek, objíždíme zajímavá místa. Rozhodneme se i sjet z cesty, abychom navštívili krásné jezero Yashikul. Cesta k onomu jezeru je opravdu náročná roleta, jelikož devastuje motorky v nevšedním stylu. Nakonec se k jezeru dostáváme bez potíží, uděláme pár fotek a spěcháme dále, abychom stihli ubytování.
Od jezera ujedeme 2 km a moje motorka přestane jet. Po chvíli diagnostikování zjišťuji, že mi umřela baterie. Jsem rád, že se jedná pouze o baterii, ale i tak je to velký problém, protože si nedokáži představit, kde baterii seženu. Poskládám zpět všechny svoje věci, vytáhnu tažné lano a dalších 30 km se nechávám táhnout.
Nikdy jsem se nezkoušel nechat táhnout na laně a musím říct, že jsem nečekal, že to bude až tak náročné. Na zpevněný povrch to je 7 km a do nejbližší vesnice 23 km. Tam bez pádu dorážíme, oddechuji si. V této vesnici se pokouším problém vyřešit. Vrtám nožem díru do vrchního kufru a natahuji kabely pro připojení autobaterie. Nakonec mi místní osadník sděluje, že baterii, kterou mi večer slíbil nemůže prodat. Nejbližší servis je 600 km. Nabízím mu velký obnos dolarů, ale on stejně nabídku nepřijímá. Nakonec obvolává ještě své kamarády a po chvilce v ruce držím starou motobaterii, kterou oživujeme pomocí autobaterie.
Moje motorka opět vrčí, ale startovat musím jen přes kabely. 600 km startovat podstatě pouze přes kabely je náročné, ještě že všude kde zastavujeme potkáváme ochotné domorodce, kteří mi pomohou nastarotvat.
Další den projíždíme po druhé nejvýše položené motorizované silnici na světe, překonáváme nadmořskou výšku 4655 m n. m. V tomto úseku jedu stále bez baterie. Na motorce mám odpojená i světla. Byl to jediný úsek, kde jsem chtěl využít vyhřívané hefty, ale kvůli slabé baterii nemohu, a tak mi ruce celkem omrzají. Velká sranda je i roztlačovat motorku na horském hraničním přechodu mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. Za tmy dorážíme na další ubytování již v Kyrgystánu.
IX. Jeden z lepších úseků
Stojíme na hranicích do Tádžikistánu. Při čekání ve frontě potkáváme čtyřčlennou polskou moto výpravu. Máme si spolu co vyprávět, jelikož všichni jedeme na motorkách tovární značky BMW, máme za sebou přes 6 000 km a společný cíl - Pamír Highway. I přes mnoho podnětů k hovoru, se stává naším společným tématem uzbekistánský benzín.
Vysvětlení: Na benzínových stanicích je možné zakoupit palivo s oktanovým číslem 80 (nevím, zda se tomu dá ještě říkat benzín, ale běžně to místňáci tankují do nových vozidel, takže asi ano). My se však bojíme do našich motorek BMW natankovat i 91ku, která se dá sehnat pouze na velkých pumpách.
Ovšem benzín s oktanovým číslem 95 v Uzbekistánu znají. Když se na něj zeptáte, tak Vám vždy řeknou, že v dalším městě jsou čerpací stanice, kde je možné 95ku natankovat. Ptal jsem se na každé benzínové stanici. A 95ku jsem v Uzbekistánu nikdy nenatankoval.
Později zjišťuji ve specifikacích mé motorky, že mohu tankovat benzín s nejnižším oktanovým číslem 91, tak si trochu oddechuji. Horší to má kamarád s dvanáctistovkou, motor po natankování nízkooktanového benzínu začíná klepáním ventilů jasně dávat najevo, že to není to pravé. Naštěstí se nám povede v jednom z místních servisů sehnat nejspíše poslední kus „Octan Boosteru“ (aditiva do benzinu) v celém Uzbekistánu, protože v žádném dalším obchodu či servisu nic takového nemají.
A tak při čekání ve frontě s Poláky řešíme, jestli to klepání doopravdy způsobuje špatný benzín. I oni říkají, že jim v tom také klape, jako když je motor těsně před smrtí. Tato informace nás sice neuklidňuje, ale vjezd do Tádžikistánu je veselejší.
Zanedlouho se dostáváme do hor a teplota okolního vzduchu klesá konečně na příjemných 28°C. Cestou do hlavního města Dušanbe projíždíme tunel Anzob, který je dlouhý 5 km a nemá vlastní osvětlení. Cesta v tunelu je rozbitá, díry jsou zatopeny vodou a v případě vzniku kolony hrozí motoristům udušení oxidem uhelnatým, protože celý tunel je odvětráván pouze jedním ventilátorem, který se nachází uprostřed tunelu.
Kolonu naštěstí nepotkáváme, takže z tunelu vyjíždíme přiotrávení pouze lehce. No, ne nadarmo se tomu tunelu přezdívá Tunel smrti. K večeru se dostáváme do hlavního města, kde plánujeme zůstat dva dny.
Večer se sám toulám městem, sháním bankomat. V tom potkávám velmi milého mladíka, který mě na základě toho, že na sobě mám šortky, oslovuje a ptá se mě, jestli mi může nějak pomoci. Dáváme se do řeči, vyřešíme výběr místní měny a zajdeme i na jídlo. Nakonec mě Ali zve další den k sobě domů na večeři. Nabídku přijímám, protože nás čeká servis motocyklů a odpočinkový den.
Ráno se dostáváme do místní moto dílny, kde si sami měníme olej, olejový a vzduchový filtr a za pomoci místního chlapíka přezouváme silniční pneumatiky na offroadový drapák. Čeká nás totiž slavná 1000 kilometrů dlouhá Pamír Highway. Odpoledne si peru věci a odpočívám. Večer mířím na domluvené místo, kde mě Ali vyzvedne a odvede mě k sobě domů. Večeře výborná, byl to skvělý zážitek.
VIII. Jak je důležité míti papír
Byrokracie nekončí, protože odjezd z Turkmenistánu je opět na dlouho. Musíme zde odevzdat papíry, které jsme dostali při vstupu do země. Ve chvílí, kdy zjišťuji, že jeden z potřebných papírů nemám, polévá mě studený pot, což se zdá jako nemožné, protože teplota okolního vzduchu je 50°C.
Prohledávám všechny kufry na motorce. Snažím se vymyslet racionální důvod, proč ten papír nemám. Panikařím. Pokouším se kontrole podstrčit jiný papír. Opět prohledávám všechny kufry. A opět panikařím. Po chvíli mého trápení vyndává jeden z mých spolucestovatelů dokument ze svých desek. Poděkuji bohu, vynadám kamarádovi a můžeme vystoupit ze země.
Milé překvapení nás čeká na Uzbekistánských hranicích, protože poprvé celý celní proces netrvá ani hodinu a ještě stíháme prohodit pár slov s příjemnou slečnou, která tady, na hranicích, pracuje. Vstupujeme do Uzbekistánu vstříc dalším rozpáleným kilometrům. Teplota vzduchu se pohybuje mezi 45–50 °C. Je zde zakázáno stanovat a za každou noc strávenou v zemi potřebujete potvrzení z ubytovacího zařízení.
Druhý den při hotelové snídani potkáváme motorkáře z Anglie. Jeden z nich se jmenuje James a ochotně se s námi vybavuje. Při této debatě zjišťujeme, že nemáme Uzbekistánské povinné ručení na motorky. Po snídani tedy nevyrážíme směr Buchara, ale jedeme si zařídit místní zelenou kartu. Po chvíli bloudění najdeme potřebný úřad, vše zařídíme, vybereme z bankomatu místní měnu a vyrážíme. Cestou nic zajímavého, stále horko a všude podél silnice poušť. K večeru dorážíme do města, kde se v příjemném malinkém rodinném hotelu ubytováváme. Po dlouhé době je na hotelu slušná Wi-Fi, takže večer trávíme komunikací s rodinou a blízkými přáteli.
Další den je cíl jasný – chceme se podívat, jak vypadá město Samarkand, které bylo součástí Hedvábné stezky. Cesta do historického města ubíhá celkem rychle. Krásné a obrovské budovy v historickém centru nás uchvacují. Vyfotíme pár fotek, vyzkoušíme jídlo v místní restauraci a vracíme se zpět do hotelu nabrat síly na další den, kdy plánujeme přejet do Tadžikistánu a pokusit se dostat až do hlavního města Dušanbe.
VII. Močit či nemočit přes palubu?
Na noc přijíždíme do Turkmenistánu. Z velícího můstku pozorujeme, jak se přibližuje pevnina, což je za posledních 24 hodin jediná zábava, kterou tu máme. No, vlastně jsme se také bavili, když si nic netušící cestující nechali naložit parádní porci některého z „lahodných“ pokrmů, které jsou zde na lodi podávané. Byl jsem přesvědčený, že sním vše, ale tahle cesta mi ukázala, že prý ne. Jak jsme vypozorovali u řidičů Tiráku, tak jistota je chleba s kečupem.
Jako hlavní atrakce cesty byl fakt, že se po každém jídle ucpaly veškeré záchody, včetně těch v kajutách. Naprosto jsme rozuměli cestujícím, kteří hleděli přes palubu a řešili tu nejtěžší otázku tady: „Močit či nemočit přes palubu?“
V 0:30 startujeme motorky a vjíždíme na Turkmenistánskou půdu. V 0:33 jdeme všichni na záchod a pak nás čeká tradiční porce byrokracie. Trvalo to pouhých 6 hodin, stálo to 200$ a spoustu nervů, ale razítko máme. Poslední závora ale zůstává zavřená. Chybí nám nějaký modrý papírek. Musíme tedy na místní pokladnu, kde máme zaplatit ještě jeden poplatek.
Těžko říct, jestli jsem byl nepříjemnější já po 6 hodinách byrokracie nebo ta pokladní, když nám řekla, že musíme platit zdejší měnou a nebyla schopná pochopit, že máme jen dolary. Po chvilce dohadování vyřešila paní situaci. Zabouchla okénko i s našimi doklady a řekla, ať se vrátíme, až budeme mít zdejší měnu. Díky bohu nejsou všichni úředníci idioti, a tak nám nějaký šmelař vymění dolary, čímž nás zachraňuje. Zpětně jsme dokonce zjistili, že nám dal i nejlepší kurz. Platíme veledůležité paní, dostáváme modrou „propustku“ a prcháme co nejdále od toho místa.
Jsme unavení, ale času není nazbyt, a tak neváháme a vyrážíme směr Asgabat, hlavní město TM. Po hodině cesty se shodujeme, že spát za řídítky není ideální, sjíždíme z dálnice a ukládáme se ke spánku. Za nedlouho nás probere nechutné horko (to tu dlouho nebylo). Kolem 14:00 h teplota na sluníčku dosahuje neuvěřitelných 55 °C. Hodně nepříjemné, když máte pocit, že vítr, který na Vás fouká, Vás spálí. Zavíráme veškeré průduchy na oblečeni i na helmě.
Na dálnici potkáváme procházející velbloudy (ano, ta zvířata…) a už nás to vlastně nepřekvapuje, protože tady nic normální není. První noc trávíme v hotelu. Vše je zde příjemně levné a stavět stan v poušti je nesmysl. Druhý den pokračujeme směr Asgabat, který si projíždíme. Takhle krásné, čisté a architektonicky sladěné město jsem v životě neviděl.
K večeru se vydáváme směr hlavní atrakce Turkmenistánu – Bráně do pekel. Posledních 7 km nám dává zabrat písečná cesta v poušti. Poté, co se nám povede zahrabat jeden ze strojů, podhušťujeme pneumatiky a pokračujeme směr Derweze.
Netrvá to dlouho a ocitáme se na dosah ruky u Brány do pekla. Je fascinující cítit žár všude okolo. Krásný zážitek. Stavíme stan nedaleko téhle jámy. Prohodíme pár slov s ostatními cestovateli, kteří také chtějí přespat v poušti a jdeme spát. Ráno rychle balíme a hurá na hranice. Jen cesta je spis necesta. Extrémě rozbitá a naše motorky trpí. Za nedlouho odpadají zástěrky na našich BMW. Vyklepávají se šrouby, ale nic, co bychom neopravili. K večeru se dostáváme na hranice Uzbekistánu.
PS. V Turkmenistánu nefunguje sim karta od T-mobile, místní datové tarify jsou stejně drahé jako u nás před mobilní revolucí a vybrat z bankomatu nebo zaplatit kartou to je pro Turkmenistán jiný vesmír. Tři dny stačilo.
VI. Když není horko, tak fouká vítr
Ázerbájdžán na nás působí jako zem ničeho a policajtů. To, že je to pravda, se ukazuje asi 70 km za hranicemi, kde nás zastavují místní APX (policisté) a vysvětlují nám, že jsme porušili dopravní předpisy – předjíždění na plné čáře. Po chvilce dohadovaní si policajt řekne o úplatek, vrátí nám doklady a my můžeme pokračovat. Teď už předpisy dodržujme. Stálo nás to každého 70 $.
Naším zdejším cílem je přístav, odkud bychom se měli přesunout do Turkmenistánu. Jelikož není, kde stanovat, tak si hledáme hotel, který rezervujeme až na místě. Vychází to levněji, než když bychom hotel zařizovali on-line. Cena za noc se snídaní vychází kolem 350 Kč a hotely jsou zde za tyto peníze luxusní. Po snídani provádíme drobný servis na motorkách a pokračujme do přístavu v Alatu. Zde se dozvídáme, že loď do Turkmenistánu jede až další den.
Abychom nějak využili čas, tak si jedeme projet Baku, hlavní město Ázerbájdžánu. Zde si chceme projet cílovou rovinku závodního okruhu pro Formule1. Po šílené koleně úsek vítězoslavně projíždíme, vše zaznamenáme a jedeme směr nejbližší hotel. V hotelu se ubytujeme a na recepci se snažíme domluvit, aby nám zjistili v kolik další den odjíždí loď směr Turkmenbashi. Po hodně telefonátech je nám oznámeno, že loď opustí přístav v 16:00, takže se podle toho zařizujeme.
Přes noc fouká silný vítr a strhává mi plachtu z motorky, kterou se snažím ráno chytit na parkovišti, ale vítr neustává. Při jízdě vítr znatelně cloumá s motorkou, a aby motorka držela stopu, tak jedeme naklonění proti větru. V přístavu jsme pro jistou už v 10:00. Čekáme na otevření kanceláře, kde prodávají lístky. Platíme 175 $ a čekáme na nalodění. Jelikož to větrné svinstvo neustává, spíš se horší, tak bivakujeme na parkovišti, kde k večeru dokonce rozbalujeme spacáky. Nikdo neví, v kolik bude odjezd, ve 22:30 nám jen zkontrolují motorky, ale žádné informace nám nedají.
Nalodění nakonec probíhá v 0:30. Dostáváme kajutu, parkujeme motorky a my, unavení, usínáme. Ve 4:00 nás probouzí člověk, který řídí naložení kamionů. Musíme jít přeparkovat motorky, protože se poslední kamion nevejde. Ráno po probuzení zjišťujeme, že jsme na cestě teprve 30 minut a že to pojede 16 hodin. Ať žije lodní doprava!
V. Není místa, kde by „náklaďák“ neprojel
Na hranicích s Gruzií je jen lehká fronta a kontrola zavazadel také probíhá umírněněji než v Turecku, což je opravdu příjemná změna. Víme, že do Gruzie potřebujeme místní povinné ručení. Kde si ho zařídit už ale úplně nevíme.
Hned za čárou nás odchytává místní šmelař, který nám pojištění zřizuje. Samozřejmě si za to bere poplatek, ale naštěstí nic hrozného. Jen co to jde, sjíždíme z dálnice a jedeme do hor. Postupně se dostáváme do vyšší nadmořské výšky. Cesta je to krásná, ale úzká. O to víc je nepochopitelné, kolik potkáváme nákladních automobilů vezoucích beton. Předjíždění je náročné, ale společná komunikace přes interkomy už nám funguje dobře, takže si můžeme radit.
Na spaní hledáme místo u řeky. Ráno klasika – balíme dlouho (ale jsme s tím smíření) a vracíme se na cestu, ze které jsme včera sjeli. Po 10 km končí asfalt a začíná první šotolinový úsek, ale není to nejhorší. Vzdálenost 60 km bez asfaltu zvládáme za 1,5 hodiny. Na to, že jsme stále plně naložení to není vůbec špatné. Místy se tak prášilo, že cesta splývala s okolním prostředím. V těchto úsecích jsme jeli opravdu krokem. Po dosažení nejvyššího bodu naší cesty jsme udělali pár fotek a začali klesat dolů do blízké vesnice. Po svačině jsme projeli pár měst v Gruzii a začali jsme směřovat do Ázerbájdžánu.
IV. Je libo Turecko?
Dlouhá fronta na hranicích, teplota vzduchu 40 °C a nechutné čekání 1,5 hodiny na to, aby nám mohli být zkontrolovány zavazadla, zda nevezeme automatické zbraně nebo alkohol. Při otevírání bočního kufru vypadne na celníka PET lahev s hnědou tekutinou, kterou bez větší kontroly vrací zpět. Je to tak! Jsem mezinárodní pašerák, protože Captain Morgen právě projel turecké hranice. Je to dobrý rum…
Za hranicemi se okamžitě snažíme zjisti, jestli potřebujeme dálniční známku na motorku. Anglicky nikdo nemluví. A když už se nám podaří s někým nějak dorozumět, tak se názory rozcházejí. Nakonec potkáváme Rusku, která umí turecky. Zeptala se za nás a poté nám krkolomně vysvětlila, že pokud jsme s motorkami v Turecku poprvé máme 15 dní na dálnici zdarma. Zdá se nám to divné, ale dáváme na její radu (přece jen je to poměrně elegantní řešení) a jedem.
Máme před sebou Istanbul. Víme, že ho musíme projet navečer. Po dálnici se přiblížíme na vzdálenost 70 km od Istanbulu. Je 15:00 a na odpočívadle nám doporučili hlavní město Turecka projet nejdříve ve 20:00. Bereme si rady k srdci a odpočíváme. Čekáme do 18:30. Poté nasedáme na motorky a jdeme se prokousat Istanbulem. Doprava houstne už 20 km před hlavním městem. Uvědomujeme si, že to bude peklo. Naštěstí teplota klesá pod 30 °C a naše motorky se tolik nezahřívají. O několik kilometrů dále stojíme v kolně. Motorky s bočními kufry jsou moc široké na to abychom se mohli proplétat mezi stojícími vozidly. Za nedlouho nás dojede místní chlápek na skútru a vysvětluje nám ať jedeme za ním. Po chvilce nás natáhne do pruhu, který je označen jako EDS. Co je EDS nemá nikdo ponětí, ale pruh je to volný.
Poté co se vymotáme z centra zastavujeme na turecký čaj. Potkáváme sympatické lidi prohazujeme pár slov a zase musíme jet. Už je pozdě nedaleko za Istanbulem v místní vesnici hledáme místo na přespání. Projedeme pár míst, a nakonec po svolení místního starosty stavíme stan pod mešitou. Kéž by se nemuseli modlit už v 5:00…
III. Někdo to rád horké
Balení trvá stále až příliš dlouhou dobu, takže bychom nejspíš měli začít vstávat v noci místo ráno. A celkově by noční cestování možná nebyl nejhorší nápad. Zatímco míříme podél Dunaje, což je mimochodem pěkně špinavá řeka, k hranicím s Bulharskem, tak rozmýšlíme nad tím, zda by nebylo lepší začít cestovat přes noc. Teplota vzduchu je 39 °C, ventilátory běží na plné obrátky a motorky se nezvládají chladit. A to radši nemluvím o tom, jak se cítíme my. Pauzy máme stále častěji, abychom si odpočinuli jak my, tak i naše stroje.
Nakonec se odhodláváme vytrvat v cestování přes den, ale naše myšlenky už směřují k cíli, kde doufáme, že si budeme moct postavit stany. Místo jsme si vytipovali na mapách.cz, ale to žádná jistota není. Díky bohu, ale vše klaplo. Noc můžeme strávit u jezera, ve kterém se také koupeme a fotíme se u něj.
Ráno vstáváme, do „příjemných“ 34 °C, ze kterých se přes den vyklube 40 °C a jeden z nejhorších celních procesů v našich životech…
II. Česko v Rumunsku
Druhé ráno vstáváme s předsevzetím, že si zvládneme věci zabalit rychleji než za hodinu. Po hodině a půl balení přiznáváme, že jsme kufry poraženi. Po dvou hodinách vyrážíme na cestu a zjišťujeme, že v Rumunsku se patrně inspirovali Slovenskem, takže něco jako chládek nevedou. Místo pro přenocování je ale příjemným překvapením. Spíme totiž v hotelu ve vesnici, která se jmenuje Svatá Helena. Žijí zde Češi, mají tu českou školu, dá se tu platit českými penězi a člověku se aspoň stýská trochu méně.
Na druhou stranu je tahle vesnička tak „profláklá,“ že tu necháváme za ubytování 450 Kč. Náladu si spravíme v místní hospůdce a abychom nic nepodcenili, tak necháváme samolepku s naším logem přilepenou na okně.
I. Nad Tatrú sa blýská
A je to tu! Poslední večer doma. Dobaluji poslední věci, panikařím, že mi určitě něco chybí a když zamykám garáž, tak přemýšlím nad tím, zda sem ještě milovanou motorku někdy zaparkuji. Tu ještě jednou kontroluji, i když bych stejně závadu už vyřešit nemohl, protože už zkrátka vyjet musíme. Noc je celkem krušná. Nervy pracují a když se mi konečně podaří usnout, tak je čas vstávat. Jako vrchol celé akce zjišťuji, že se mi noha nevejde mezi nádrž a přidělané náhradní pneumatiky, ale nemám čas to řešit, takže s utiskovanou nohou vyrážím směr Milín. Zde máme sraz na benzínce.
Když projíždím Milínem, tak potkávám týpka vedle stroje, který je naložený skoro jako ten můj, takže přemýšlím nad tím, kam asi razí. Když dorazím na benzínku, tak zjišťuji, že razí k Bajkalu, protože je to Radek – třetí člen naší výpravy, kterého jsem ještě nepoznal. Na benzínce věnuji poslední zamávání rodičům, všichni si natankujeme plnou nádrž, zjišťujeme, že interkomy od různých značek kamarádi nejsou a že nás čeká tichá domácnost. Vyrážíme směr Brno.
Každý, kdo někdy jel do Brna ví, že jet pod D1 není dobrý nápad, a tak jedeme raději na Humpolec. Tý díratý mrše se ale stejně nevyhneme, tudíž poslední úsek nadskakujeme, jak blázni. Na hranici se Slovenskem opět tankujeme a chystáme se na úsek přes bratrský stát.
Mají tam horko, nechutný horko. Aspoň, že ty halušky s brynzou umí…
