VII. Močit či nemočit přes palubu?

Na noc přijíždíme do Turkmenistánu. Z velícího můstku pozorujeme, jak se přibližuje pevnina, což je za posledních 24 hodin jediná zábava, kterou tu máme. No, vlastně jsme se také bavili, když si nic netušící cestující nechali naložit parádní porci některého z „lahodných“ pokrmů, které jsou zde na lodi podávané. Byl jsem přesvědčený, že sním vše, ale tahle cesta mi ukázala, že prý ne. Jak jsme vypozorovali u řidičů Tiráku, tak jistota je chleba s kečupem.

Jako hlavní atrakce cesty byl fakt, že se po každém jídle ucpaly veškeré záchody, včetně těch v kajutách. Naprosto jsme rozuměli cestujícím, kteří hleděli přes palubu a řešili tu nejtěžší otázku tady: „Močit či nemočit přes palubu?“

V 0:30 startujeme motorky a vjíždíme na Turkmenistánskou půdu. V 0:33 jdeme všichni na záchod a pak nás čeká tradiční porce byrokracie. Trvalo to pouhých 6 hodin, stálo to 200$ a spoustu nervů, ale razítko máme. Poslední závora ale zůstává zavřená. Chybí nám nějaký modrý papírek. Musíme tedy na místní pokladnu, kde máme zaplatit ještě jeden poplatek.

Těžko říct, jestli jsem byl nepříjemnější já po 6 hodinách byrokracie nebo ta pokladní, když nám řekla, že musíme platit zdejší měnou a nebyla schopná pochopit, že máme jen dolary. Po chvilce dohadování vyřešila paní situaci. Zabouchla okénko i s našimi doklady a řekla, ať se vrátíme, až budeme mít zdejší měnu. Díky bohu nejsou všichni úředníci idioti, a tak nám nějaký šmelař vymění dolary, čímž nás zachraňuje. Zpětně jsme dokonce zjistili, že nám dal i nejlepší kurz. Platíme veledůležité paní, dostáváme modrou „propustku“ a prcháme co nejdále od toho místa.

Jsme unavení, ale času není nazbyt, a tak neváháme a vyrážíme směr Asgabat, hlavní město TM. Po hodině cesty se shodujeme, že spát za řídítky není ideální, sjíždíme z dálnice a ukládáme se ke spánku. Za nedlouho nás probere nechutné horko (to tu dlouho nebylo). Kolem 14:00 h teplota na sluníčku dosahuje neuvěřitelných 55 °C. Hodně nepříjemné, když máte pocit, že vítr, který na Vás fouká, Vás spálí. Zavíráme veškeré průduchy na oblečeni i na helmě.

Na dálnici potkáváme procházející velbloudy (ano, ta zvířata…) a už nás to vlastně nepřekvapuje, protože tady nic normální není. První noc trávíme v hotelu. Vše je zde příjemně levné a stavět stan v poušti je nesmysl. Druhý den pokračujeme směr Asgabat, který si projíždíme. Takhle krásné, čisté a architektonicky sladěné město jsem v životě neviděl.

K večeru se vydáváme směr hlavní atrakce Turkmenistánu – Bráně do pekel. Posledních 7 km nám dává zabrat písečná cesta v poušti. Poté, co se nám povede zahrabat jeden ze strojů, podhušťujeme pneumatiky a pokračujeme směr Derweze.

Netrvá to dlouho a ocitáme se na dosah ruky u Brány do pekla. Je fascinující cítit žár všude okolo. Krásný zážitek. Stavíme stan nedaleko téhle jámy. Prohodíme pár slov s ostatními cestovateli, kteří také chtějí přespat v poušti a jdeme spát. Ráno rychle balíme a hurá na hranice. Jen cesta je spis necesta. Extrémě rozbitá a naše motorky trpí. Za nedlouho odpadají zástěrky na našich BMW. Vyklepávají se šrouby, ale nic, co bychom neopravili. K večeru se dostáváme na hranice Uzbekistánu.

PS. V Turkmenistánu nefunguje sim karta od T-mobile, místní datové tarify jsou stejně drahé jako u nás před mobilní revolucí a vybrat z bankomatu nebo zaplatit kartou to je pro Turkmenistán jiný vesmír. Tři dny stačilo.

VI. Když není horko, tak fouká vítr

Ázerbájdžán na nás působí jako zem ničeho a policajtů. To, že je to pravda, se ukazuje asi 70 km za hranicemi, kde nás zastavují místní APX (policisté) a vysvětlují nám, že jsme porušili dopravní předpisy – předjíždění na plné čáře. Po chvilce dohadovaní si policajt řekne o úplatek, vrátí nám doklady a my můžeme pokračovat. Teď už předpisy dodržujme. Stálo nás to každého 70 $.

Naším zdejším cílem je přístav, odkud bychom se měli přesunout do Turkmenistánu. Jelikož není, kde stanovat, tak si hledáme hotel, který rezervujeme až na místě. Vychází to levněji, než když bychom hotel zařizovali on-line. Cena za noc se snídaní vychází kolem 350 Kč a hotely jsou zde za tyto peníze luxusní. Po snídani provádíme drobný servis na motorkách a pokračujme do přístavu v Alatu. Zde se dozvídáme, že loď do Turkmenistánu jede až další den.

Abychom nějak využili čas, tak si jedeme projet Baku, hlavní město Ázerbájdžánu. Zde si chceme projet cílovou rovinku závodního okruhu pro Formule1. Po šílené koleně úsek vítězoslavně projíždíme, vše zaznamenáme a jedeme směr nejbližší hotel. V hotelu se ubytujeme a na recepci se snažíme domluvit, aby nám zjistili v kolik další den odjíždí loď směr Turkmenbashi. Po hodně telefonátech je nám oznámeno, že loď opustí přístav v 16:00, takže se podle toho zařizujeme.

Přes noc fouká silný vítr a strhává mi plachtu z motorky, kterou se snažím ráno chytit na parkovišti, ale vítr neustává. Při jízdě vítr znatelně cloumá s motorkou, a aby motorka držela stopu, tak jedeme naklonění proti větru. V přístavu jsme pro jistou už v 10:00. Čekáme na otevření kanceláře, kde prodávají lístky. Platíme 175 $ a čekáme na nalodění. Jelikož to větrné svinstvo neustává, spíš se horší, tak bivakujeme na parkovišti, kde k večeru dokonce rozbalujeme spacáky. Nikdo neví, v kolik bude odjezd, ve 22:30 nám jen zkontrolují motorky, ale žádné informace nám nedají.

Nalodění nakonec probíhá v 0:30. Dostáváme kajutu, parkujeme motorky a my, unavení, usínáme. Ve 4:00 nás probouzí člověk, který řídí naložení kamionů. Musíme jít přeparkovat motorky, protože se poslední kamion nevejde. Ráno po probuzení zjišťujeme, že jsme na cestě teprve 30 minut a že to pojede 16 hodin. Ať žije lodní doprava!

V. Není místa, kde by „náklaďák“ neprojel

Na hranicích s Gruzií je jen lehká fronta a kontrola zavazadel také probíhá umírněněji než v Turecku, což je opravdu příjemná změna. Víme, že do Gruzie potřebujeme místní povinné ručení. Kde si ho zařídit už ale úplně nevíme.

Hned za čárou nás odchytává místní šmelař, který nám pojištění zřizuje. Samozřejmě si za to bere poplatek, ale naštěstí nic hrozného. Jen co to jde, sjíždíme z dálnice a jedeme do hor. Postupně se dostáváme do vyšší nadmořské výšky. Cesta je to krásná, ale úzká. O to víc je nepochopitelné, kolik potkáváme nákladních automobilů vezoucích beton. Předjíždění je náročné, ale společná komunikace přes interkomy už nám funguje dobře, takže si můžeme radit.

Na spaní hledáme místo u řeky. Ráno klasika – balíme dlouho (ale jsme s tím smíření) a vracíme se na cestu, ze které jsme včera sjeli. Po 10 km končí asfalt a začíná první šotolinový úsek, ale není to nejhorší. Vzdálenost 60 km bez asfaltu zvládáme za 1,5 hodiny. Na to, že jsme stále plně naložení to není vůbec špatné. Místy se tak prášilo, že cesta splývala s okolním prostředím. V těchto úsecích jsme jeli opravdu krokem. Po dosažení nejvyššího bodu naší cesty jsme udělali pár fotek a začali klesat dolů do blízké vesnice. Po svačině jsme projeli pár měst v Gruzii a začali jsme směřovat do Ázerbájdžánu.

IV. Je libo Turecko?

Dlouhá fronta na hranicích, teplota vzduchu 40 °C a nechutné čekání 1,5 hodiny na to, aby nám mohli být zkontrolovány zavazadla, zda nevezeme automatické zbraně nebo alkohol. Při otevírání bočního kufru vypadne na celníka PET lahev s hnědou tekutinou, kterou bez větší kontroly vrací zpět. Je to tak! Jsem mezinárodní pašerák, protože Captain Morgen právě projel turecké hranice. Je to dobrý rum…

Za hranicemi se okamžitě snažíme zjisti, jestli potřebujeme dálniční známku na motorku. Anglicky nikdo nemluví. A když už se nám podaří s někým nějak dorozumět, tak se názory rozcházejí. Nakonec potkáváme Rusku, která umí turecky. Zeptala se za nás a poté nám krkolomně vysvětlila, že pokud jsme s motorkami v Turecku poprvé máme 15 dní na dálnici zdarma. Zdá se nám to divné, ale dáváme na její radu (přece jen je to poměrně elegantní řešení) a jedem.

Máme před sebou Istanbul. Víme, že ho musíme projet navečer. Po dálnici se přiblížíme na vzdálenost 70 km od Istanbulu. Je 15:00 a na odpočívadle nám doporučili hlavní město Turecka projet nejdříve ve 20:00. Bereme si rady k srdci a odpočíváme. Čekáme do 18:30. Poté nasedáme na motorky a jdeme se prokousat Istanbulem. Doprava houstne už 20 km před hlavním městem. Uvědomujeme si, že to bude peklo. Naštěstí teplota klesá pod 30 °C a naše motorky se tolik nezahřívají. O několik kilometrů dále stojíme v kolně. Motorky s bočními kufry jsou moc široké na to abychom se mohli proplétat mezi stojícími vozidly. Za nedlouho nás dojede místní chlápek na skútru a vysvětluje nám ať jedeme za ním. Po chvilce nás natáhne do pruhu, který je označen jako EDS. Co je EDS nemá nikdo ponětí, ale pruh je to volný.

Poté co se vymotáme z centra zastavujeme na turecký čaj. Potkáváme sympatické lidi prohazujeme pár slov a zase musíme jet. Už je pozdě nedaleko za Istanbulem v místní vesnici hledáme místo na přespání. Projedeme pár míst, a nakonec po svolení místního starosty stavíme stan pod mešitou. Kéž by se nemuseli modlit už v 5:00…

III. Někdo to rád horké

Balení trvá stále až příliš dlouhou dobu, takže bychom nejspíš měli začít vstávat v noci místo ráno. A celkově by noční cestování možná nebyl nejhorší nápad. Zatímco míříme podél Dunaje, což je mimochodem pěkně špinavá řeka, k hranicím s Bulharskem, tak rozmýšlíme nad tím, zda by nebylo lepší začít cestovat přes noc. Teplota vzduchu je 39 °C, ventilátory běží na plné obrátky a motorky se nezvládají chladit. A to radši nemluvím o tom, jak se cítíme my. Pauzy máme stále častěji, abychom si odpočinuli jak my, tak i naše stroje.

Nakonec se odhodláváme vytrvat v cestování přes den, ale naše myšlenky už směřují k cíli, kde doufáme, že si budeme moct postavit stany. Místo jsme si vytipovali na mapách.cz, ale to žádná jistota není. Díky bohu, ale vše klaplo. Noc můžeme strávit u jezera, ve kterém se také koupeme a fotíme se u něj.

Ráno vstáváme, do „příjemných“ 34 °C, ze kterých se přes den vyklube 40 °C a jeden z nejhorších celních procesů v našich životech…

II. Česko v Rumunsku

Druhé ráno vstáváme s předsevzetím, že si zvládneme věci zabalit rychleji než za hodinu. Po hodině a půl balení přiznáváme, že jsme kufry poraženi. Po dvou hodinách vyrážíme na cestu a zjišťujeme, že v Rumunsku se patrně inspirovali Slovenskem, takže něco jako chládek nevedou. Místo pro přenocování je ale příjemným překvapením. Spíme totiž v hotelu ve vesnici, která se jmenuje Svatá Helena. Žijí zde Češi, mají tu českou školu, dá se tu platit českými penězi a člověku se aspoň stýská trochu méně.

Na druhou stranu je tahle vesnička tak „profláklá,“ že tu necháváme za ubytování 450 Kč. Náladu si spravíme v místní hospůdce a abychom nic nepodcenili, tak necháváme samolepku s naším logem přilepenou na okně.

I. Nad Tatrú sa blýská

A je to tu! Poslední večer doma. Dobaluji poslední věci, panikařím, že mi určitě něco chybí a když zamykám garáž, tak přemýšlím nad tím, zda sem ještě milovanou motorku někdy zaparkuji. Tu ještě jednou kontroluji, i když bych stejně závadu už vyřešit nemohl, protože už zkrátka vyjet musíme. Noc je celkem krušná. Nervy pracují a když se mi konečně podaří usnout, tak je čas vstávat. Jako vrchol celé akce zjišťuji, že se mi noha nevejde mezi nádrž a přidělané náhradní pneumatiky, ale nemám čas to řešit, takže s utiskovanou nohou vyrážím směr Milín. Zde máme sraz na benzínce.
Když projíždím Milínem, tak potkávám týpka vedle stroje, který je naložený skoro jako ten můj, takže přemýšlím nad tím, kam asi razí. Když dorazím na benzínku, tak zjišťuji, že razí k Bajkalu, protože je to Radek – třetí člen naší výpravy, kterého jsem ještě nepoznal. Na benzínce věnuji poslední zamávání rodičům, všichni si natankujeme plnou nádrž, zjišťujeme, že interkomy od různých značek kamarádi nejsou a že nás čeká tichá domácnost. Vyrážíme směr Brno.

Každý, kdo někdy jel do Brna ví, že jet pod D1 není dobrý nápad, a tak jedeme raději na Humpolec. Tý díratý mrše se ale stejně nevyhneme, tudíž poslední úsek nadskakujeme, jak blázni. Na hranici se Slovenskem opět tankujeme a chystáme se na úsek přes bratrský stát.

Mají tam horko, nechutný horko. Aspoň, že ty halušky s brynzou umí…

22000

kilometrů

1150

litrů benzínu

62

dní na cestě

17

nejrůznějších zemí

6

víz

2

sady pneumatik

1

splněný sen

Od Litavky na Bajkal

Lidé, kteří stráví léto sami v horách. Lidé, kteří projedou stopem celou Evropu. Lidé, kteří opustí šílenství města, zbaví se přebytečných statků a odjedou poznávat svět. Takoví lidé nás inspirují a já se inspirovat nechal.

Jmenuji se Matouš, zdárně jsem dokončil vysokou školu a než nastoupím do práce tak jsem si řekl, že je na čase všechnu tu inspiraci využít. S dlouhodobým kámošem Lukášem jsem toto dobrodružství plánovali půl roku.

30. června vezmem spacáky, motroky a vyrazíme na 22 000 kilometrů dlouhou cestu na motorkách od Příbramské Litavky k nejhlubšímu jezeru světa Bajkal, ketré se nachází na území Ruska. Jen my, pár nezbytností a cesta po státech jako Gruzie, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Tádžikistán nebo Kyrgyzstán. Abych se přiznal než jsem tuhle cestu k Bajkalu naplánoval, tak jsem ani nevěděl, kde přesně tyhle státy leží. A nemyslím si, že jsem jediný.

Tento projekt vznikl pro získání finanční podpory. A proč potřebujeme Vaší podporu? Motorky máme. Trvalo to dlouho, než jsme si na ty pravé vydělali, ale máme. Na benzín peníze máme taky a stan nám snad někdo půjčí. Ale to, co naší cestě dá ten pravý smysl je film, který by z ní mohl vzniknout. Dokument zachycující kulturu a krajinu výše zmíněných zemí je ten pravý cíl. A na jeho splnění potřebujeme právě Vaši podporu, protože technika, která by nám umožnila film, dostatečné kvality natočit je mimo naše finanční možnosti. Za získané peníze bychom rádi pořídili foťák a akční kameru GoPro. Jen díky lidem, kteří nám své cesty zprostředkovali, jsme se dokázali odhodlat, abychom vyrazili na tu naší, a rádi bychom pomohli i dalším v srdci skrytým dobrodruhům, aby se nebáli a šli za svým snem!

Kudy pojedeme?

Naše dobrodružství pokřtíme symbolickým přejetím příbramské řeky Litavky a odtud se vydáme nejrychlejší cestou směrem k našim slovenským sousedům. V nastaveném tempu projedeme Maďarsko a namíříme si to na horskou silnici Transfagarasan, která se nachází v Rumunsku a pokud nám to počasí povolí, tak se pokusíme tento horský průsmyk projet. V době psaní toho textu se na této silnici nachází dvou a půl metrová pokrývka sněhu, a tak je jedna z nejmalebnějších silnic světa neprůjezdná. Ovšem přece bychom se nenechali zastavit něčím jako sníh, ne? Dalším cílem cesty je vrchol Buzludža, na kterém je k vidění obrovský stejnojmenný památník. Tento vrchol je součástí bulharského pohoří Stará planina. Poté se přesuneme do Turecka, kde se trasa bude odvíjet dle naší časové ztráty z předchozích dní. Další stát, který navštívíme je Gruzie, kde se pokusíme projet horská města Mestia a Chiatura. Rychlým přejezdem se dostaneme do Ázerbájdžánu, kde budeme čekat na trajekt, který nemá pevně stanovený jízdní řád, takže se možná dopravíme a možná nedopravíme do Turkmenistánu, kde navštívíme „The Gates of Hell“. Od brány pekel pojedeme do Uzbekistánu, kde budeme řešit intervalový servis motocyklů a výměnu pneumatik. Nejrychlejší cestou se přesuneme do Tajikistanu, kde čeká slavná PAMIR HIGHWAY kde spolu s motorkami budeme muset překonat nadmořskou výšku 4 500 m. Po projetí Tádžikistánu již budeme směrovat do Ruska přes Kyrgyzstán. V Rusku se pro tentokrát nestihneme ani ohřát (což bychom nejspíš nestihli, ani kdybychom se tam zdržovali déle) a hned zamíříme do Mongolska, kde máme nastavený směr do hlavního Města Ulánbátar. Z Ulánbátaru pojedeme zpět do Ruska a navštívíme Nejhlubší jezero Bajkal, které je naším hlavním cílem cesty. Až pořídíme dostatek fotek a dáme všem vědět, že jsme kupodivu přežili my i motorky, tak z Bajkalu přes Bělorusko Polsko pofrčíme domů.

Samolepky s logem projektu
Dvě samolepky o rozměru 6 x 8 cm. Jedna obsahuje QR kód, který odkazuje na náš instagramový profil, kde bude většina fotek z naší cesty.

76 Kč nebo více

ONLINE pohlednice z cesty
Vyberte si destinaci a my Vám zašleme z daného místa pohlednici s originální fotografií



125 Kč nebo více

Vlastnoručně navržené tričko
Pro ty, kteří to s podporou myslí opravdu vážně. Trika jsou k dostání ve všech velikostech a odeslána budou jakmile dokončíme naší výpravu.


650 Kč nebo více

Podpořit nás můžete přes PayPal

nebo pomocí bankovního převodu na účet

2113159578/2700

(UniCredit Bank)

Děkujeme za podporu. Dle darované částky si můžete vybrat svou odměnu.
Napište nám email co, kam a v jaké velikosti máme poslat.